Pearl Jam na "Dark Matter" překypují nadšením a mladickou energií

23.04.2024 08:00 - Pavel Parikrupa | foto: Danny Clinch

S aktuální "Dark Matter" mají Pearl Jam na kontě tucet studiových alb. Novinka kapely ze Seattlu naštěstí nepatří k těm tuctovým. S pomocí mladého producenta se zasloužilí rockeři, kteří už před pár lety vstoupili do Rokenrolové síně slávy, nakopli k oduševnělé nahrávce. Fanouškům s ní určitě udělají radost.
8/10

Pearl Jam - Dark Matter

Skladby: Scared Of Fear, React, Respond, Wreckage, Dark Matter, Won't Tell, Upper Hand, Waiting For Stevie, Running, Something Special, Got To Give, Setting Sun
Vydáno: 19.04.2024
Celkový čas: 48:21
Vydavatel: Universal
Fanouškem Pearl Jam jsem od roku 1991. Navštívil jsem několik jejich koncertů včetně legendárního prvního pražského vystoupení v roce 1996, které začalo s tříhodinovým zpožděním kvůli tomu, že kamiony uvízly někde v Alpách. Tehdy byl internet v plenkách, neexistovaly chytré telefony a fanoušci ve flanelkách a odrbaných kraťasech si pár hodin počkali v listopadové kose. Jako odměnu dostali nejlepší koncert v životě.

I když s nějakou kapelou žijete, rostete a měníte se několik dekád, dokážete si uchovat kritický pohled a uznat, že se něco nepovedlo. A přesto nefňukáte, že už to není to, co bývalo. Ani nemůže být. Žijete, rostete a měníte se. Ale hrozně chcete, aby se vašim oblíbencům každá nová nahrávka povedla. A pokud ne, stejně na ně nezanevřete. Když jsem slyšel první kousky z alba "Dark Matter", trochu jsem se bál - přišlo mi, že je to punkové strašně na sílu a že na úkor koncentrované energie, která tam nepochybně tryskala ostošest, chybí melodické nápady.

Naštěstí přišel s asi tak čtvrtým poslechem moment, kdy to do sebe zapadlo a začal jsem si užívat přívalu živelnosti a radosti. Producent Andrew Watt (musíme zde připomenout, že je mu stále jen třiatřicet!) stejně jako v případě Iggyho, Ozzyho a The Rolling Stones zase z veteránů (ano, i Pearl Jam už patří k veteránům) dostal nečekanou sílu a odhodlání. Muzikanti nahrávali album v Kalifornii během živých sessions po dobu tří týdnů, a to společně s Wattovým entusiasmem přispělo k nabušenému výsledku.

Vrátím se k úvodu a kritickému pohledu fanouška - ty nejtvrdší skladby ("Running" a "Dark Matter") trochu zavánějí rutinou a nad melodickým nápadem převažuje odbržděný nářez za každou cenu. Jako by si pánové potřebovali dokázat, že na to pořád stačí. To ano, ale na "Go", "Last Exit", "Animal", "Spin The Black Circle" (touto čtveřicí vypalovaček začínal onen první pražský koncert) to prostě nemá.

Ve středních a pomalejších tempech Eddie Vedder a spol. excelují - třeba skvěle vystavěná "Waiting For Stevie" končí v bouři Gossardova sóla. A ačkoliv "Upper Hand" začíná jako něco z novější tvorby U2, postupně vyroste do nádherné vypjaté existenciální balady, opět s velkolepým kytarovým sólem na konci. A zase - "Won't Tell" startuje coldplayovským riffem a nakonec se z toho vyloupne parádní povznášející kus jako od Neila Younga.

Nejkrásnější položka alba se jmenuje "Wreckage". Tato v podstatě obyčejná písnička s krásnou nadčasovou melodií by se neztratila na "No Code" ani "Yield". Ostatně i "Something Special" klidně mohla vzniknout už v šedesátkách a jako B strana doplnit singl "Last Kiss". Nakonec vás dostane i velkolepý závěr strhující skladby "Got To Give" a na úplném konci rozhoupaná a vlastně i celkem optimistická "Setting Sun" - modlitba za to, ať nevyhasneme.

"Dark Matter" není (klišé warning!) albem na jeden poslech, naopak roste s každým dalším přehráním. Pearl Jam nepatří do šrotu, zůstávají relevantní, živě na koncertech to nepochybně skvěle rozjedou. Nezbývá než poděkovat Andrewu Wattovi za to, jak svým nemírným fanouškovským nadšením dokáže staré bardy nakopnout.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY